Bylo, nebylo...

V hlubokém černém vesmíru, kousek od křížení dvou největších nekonečen, rotovala si vesele jedna planeta. Byla malá, ale nevadilo jí to. Ani jí nevadilo, že byla vysokými horami rozdělena na dvě, ale docela stejné polovičky.

Na té první to vypadalo každou chvíli jinak. Střídala se tu období nezkrocené divočiny a božského klidu, následovaná obdobím jejího krocení, divokého rozvoje, technické vyspělosti, bohatství a nakonec obdobím celopolokoulové války. Války tu probíhaly ve všech jmenovaných obdobích, ale jen ta celopolokoulová spálila celou půlku téhle planetky na prach a pak se začínalo zase znovu, s klacky a kameny. Krajina téhle poloviny se měnila úměrně obdobím, která prožívali její obyvatelé. Od strohých chatrčí měnících vzhled terénu nepatrně až po obrovská města postavena na základech rychlých poznatků a hlavně obrovské soutěživosti a touze být zas o kus dál než ten, co bydlí o podlaží níž, což nakonec vždy muselo vést právě k válce a zániku. A tak tu vzduch byl nasáklý pachem krve, oceli a testosteronu.

                Druhá polovina planety vypadala docela jinak. Období se zde vůbec nestřídala, což se ale nedalo říci o náladě o chování jejích obyvatel. Vzduchem se linula jemná květinová vůně. Ostatně květinami všech vůní a barev byla celá tahle polovina ozdobena od severu až k jihu. A jen tak mimochodem, pro každou z těchhle barev a vůní měli obyvatelé téhle poloviny planety specielní název. Všude vládl jakýsi, místy až úchylný, druh pořádku, ač se typově lišil kus od kusu. Vládl zde v podstatě mír a tak zde šlo najít i původní stromy nebo druhy zvířat, o kterých si mohli na druhé straně planety nechat jen zdát. Válka, zuřila-li tu vůbec kdy nějaká, se zpravidla děla jen v pozadí, založena na zdravých základech intrik a pomluv a pokaždé jen a pouze za účasti maximálně jednoho z obou hlavních aktérů.

                A tak si život plynul svým tempem na obou polovičkách planety a nikoho ze všech jejích obyvatel nikdy ani nenapadlo, že za horami může vůbec ještě něco být nebo je to prostě jen nezajímalo, ale to už se dnes nemáme šanci dozvědět. Jen občas zanesl vítr přes hory na jednu nebo druhou stranu vůni z druhé polovičky a její obyvatelé když jí ucítili, se lehce otřásli a přejel jim mráz po zádech. Jednoho dne se to ale změnilo. Na planetku zamířil meteorit, který proťal horský masiv a spojil tak obě polokoule. Bylo to vůbec poprvé, co se obyvatelé obou půlek potkali. Nervózně se okukovali a měli ze sebe strach. Jenže je k sobě pořád něco neukojitelně táhnulo a tak se pořád přibližovali a přibližovali, aby nakonec zase utekli a pak se zase přibližovali………..

                Jenže, pana Vesmíra začala tahle show nudit a dostal záchvat netrpělivosti a tak se rozhodl, že se trošku pobaví. Nejen že strhal horský masiv rozdělující planetu, ale její povrch rozedral na kontinenty a mezery zaplnil vodou. A bylo mu to pořád málo a tak planetu odpálil do své jiné části. Nakonec, jako vrchol svého díla se dal do nebohých obyvatel planetky. Promíchal je mezi sebou a zařídil, aby nemohli žít a rozmnožovat se jeden bez druhého. Zároveň jim ponechal jejich původní povahy, to aby ani jejich soužití nebylo v klidu a míru a už vůbec ne nuda. První nazval muži a druhé ženami. Planetu pojmenoval Země a situoval jí ke Slunci, to kvůli kvalitě obrazu.

                A tak sedíc s nohama nahoře Vesmír kouká na Zemi a baví se svým dílem. Každodenními žabomyšími i vážnými válkami, neschopnosti mužů rozlišit korálovou barvu od růžové a žen odlišit hřebík od šroubu nebo vrutu. A my jako lidé, musíme nést svůj úděl s nadhledem a pokud možno, bavit se jím. Přece jen ho musíme pochválit za tento tah, protože co by byli muži bez žen a ženy bez mužů. Pořád lepší občas kroutit hlavou nad tím druhým, zasmát se jeho nevědomosti nebo se občas poškorpit a pak se večer, potají, pořádně přitulit, než aby pan Vesmír přepnul program.

Příští týden ahoj,

J.V