Nákupy - duben 2013 (VIDEO)

Ahoj,
dneska tu mám pro vás další video - po dlouhé době se zase můžete podvat, za co jsem v předchozím měsíci utrácela peníze. Jak jsem slibovala, videa nebudou jenom o kosmetikce, takže vám dneska ukážu i nějaké doplňky stravy pro sportovce a také čtvery nové boty :).

Doufám, že si užíváte krásně jarní počasí stejně jako já a určitě mi napište, jak se vám líbí video natočené v přírodě. :)

Sobota odpoledne

Tak se zase jednou zadařilo a zasedl jsem ke svému PC s tím, že Vám opět něco inteligentního sdělím. Od mého posledního vejšplechtu utekla už docela dlouhá doba a tak jste si mohli odpočinout, nabrat spoustu sil a prožít kus časoprostoru svého bytí. Minimálně nám se toho semlela spousta a i proto jsme byli tak dlouho po tvůrčí stránce impotentní. Po té fyzické je naštěstí zatím všechno v pořádku nebo alespoň ještě ráno, když jsem se naposled díval, bylo.

                O tématu mého dnešního vyprávění, jsem nemusel, na rozdíl od posledně, vůbec dlouho přemýšlet. Totiž, jak už to tak občas bývá zvykem, přijeli jsme se minulý týden podívat, z našeho školního působiště, domů. Bylo třeba okouknout co nového, nafasovat zásoby jídla a oblečení a zkontrolovat zvířecí mazlíčky, jestli jim něco nechybí, jsou-li dobře krmeni a zda-li si ještě pamatují naše maličkosti a nebudou na nás vztekle útočit,  jako na vetřelce. Vše probíhalo podle plánu a s vidinou klidného víkendu jsem pomalu zařizoval výše zmíněné záležitosti. A jelikož sobota vypadala pro změnu sympaticky, rozhodl jsem se odzimovat kolo a vyrazit do Jindřichova Hradce za provozovatelkou tohoto blogu. Vše probíhalo v poklidném tempu, když dorazila SMS s obsahem, který vše změnil. Ten den se totiž konal v útrobách jindřichohradeckého muzea sraz a povídání se známou kosmetickou blogerkou Petrou (viz. Fotodokumentace). A proto, že jsem na to výjimečně nezapomněl a počítal s tím, tohle mne z míry nevyvedlo. Ovšem to, že začátek je v jednu hodinu a už je 12 a já mám ruce od oleje, nefungující brzdy a hlavně prvních letošních 11 kilometrů na kole před sebou, to už bylo horší. Naštěstí se brzdy podařilo opravit rychle (drhnutí rukou již tak úspěšné nebylo) a mohl jsem konečně vyrazit s tím, že musím danou vzdálenost zvládnout do půl hodiny. A protože jsem bojovník, zvládl jsem to za 25 minut a dokázal jsem dorazit včas. Jenže, přijel jsem přesně a to znamenalo, že jediné co se před odchodem do kavárny stihlo udělat, bylo, zastrčení kola za dveře a pár loků vody z kohoutku.

A tak jsme vyrazili. Má přítelkyně společensky oděna, učesána, krásně namalována a já, v propoceném triku s motivy nejlepší kapely světa - Iron Maiden, rozcuchanými vlasy, rukama od šmíru a určitě vám nemusím dlouze vysvětlovat, že deodorant, který v reklamě vydrží fungovat týden v jakémkoli počasí za nejextrémnějších tělesných výkonů, mne úspěšně opustil někde v půli krpálu do Políkna. Každopádně to mi v tu chvíli ještě nemohlo vadit, protože jsem měl celkem starosti s hledáním dechu, kterému jsem svým smrcujícím tempem ujel také. Po příchodu do areálu muzea, jsme objevili malé dveře, které značily vchod do kavárny. Jako pravý gentleman jsem se do nich vrhnul jako první a přede mnou se rozprostřela malá místnost s pár stolky a pani obsluhující za barem a po levé straně s dveřmi do salónku, kde se akce konala. Opět jsem se do nich tedy neohroženě vrhnul. Nevelká místnost plná dívek, žen a dam okamžitě ztichla a ihned na mě spočinuly všechny páry přítomných očí. Ostýchavě jsem se rozhlížel po místnosti a hledal nějaké další zástupce mužského plemene. Moc nás tam ovšem věru nebylo. Když jsme si našli volné židle, vydal jsem se sehnat nějaké to pití. Popíjejíc lahvový svijanský máz jsem se pomalu začal aklimatizovat a hlavně pozorovat. A výsledek? Představte si, všechny přítomné ženy, dívky a dámy byly namalovány tak, jak jsem snad nikdy neviděl. Sdělujíc fascinující objev, že jsou namalovány lépe, než kdyby měly jít na romantickou schůzku, dostalo se mi odpovědi, ať se nedivím, že se ženy malují hlavně kvůli sobě. Já si ale myslím, že si hlavně žádná nechtěla udělat ostudu a tak se všechny vytáhly.

Akce za chvíli začala a soudě podle frmolu a živelných diskuzí se velice líbila. Nejen že každý dostal dárek v podobě balíčku nějakého toho patláníčka (i mě byl nabídnut), ale zároveň si další patláníčka a propriety s tím spojené mohl každý zakoupit u speciálně připraveného stolu. K tomu všemu stoly, u kterých jsme seděli, obsahovaly pohoštění ve formě zákusků a nějakého toho ovoce. Osobně jsem, po snědení jednoho takového zákusku, dostal chuť na tlačenku nebo něco od masa, ale pak mi došlo, že to holkám moc nejede, zvlášť v těchhle kombinacích a tak jsem se pustil do banánů. A protože se manželé pořádajících blogerek o vše řádně starali, doplňovali a vysvětlovali, vše probíhalo velice příjemně i díky vkusně zvolenému prostředí. A když k tomu přidáte i to, že pořádající byli zároveň i naprosto ochotní, vstřícní a milí lidé (o což jde především), nebylo si opravdu na co stěžovat. I když má znalost kosmetiky končí u šampónu, sprchového gelu, deodorantu, hřebenu, zubní pasty s kartáčkem a vody, celou akci jsem si náramně užil a i když jdou tyhle věci mimo mne, mohl jsem alespoň s půllitrem piva zevlovat po areálu muzea a prohlížet si vystavené obrazy a fotografie.

Čili, pokud budete mít možnost někdy takovouhle akci navštívit (a věřím, že budou i další) a kosmetika vás alespoň trochu zajímá, neváhejte a vydejte se tam. Nejen že si něco odnesete, ale určitě si i zajímavě popovídáte a minimálně si užijete odpoledne. A když s sebou vezmete i svou drahou polovičku tím líp, alespoň bude s kým zlobit.

J.V

 

Co je v mé tašce a sport? (VIDEO)

Ahoj,

tak jsem tu po strááášně dlouhé době s dalším videem. Doufám, že se vám bude líbit, nebylo to nic lehkého se po takové době zase posadit před kameru :).

K tomu, proč jsem se k blogování a natáčení vůbec vrátila. Jak asi většina z vás ví, v sobotu pořádala Petra z http://www.petralovelyhair.com/ sraz se svými fanoušky. A jelikož se to konalo v Jindřichově Hradci a já to měla do dané kavárny asi 5 minut chůze, tak jsem si to nemohla nechat ujít. No, a jak jsem tam Peťu viděla naživo, uvědomila jsem si, že mi to blogování prostě nějak chybí, takže jsem tu zpátky :). (Podrobnější  článek o srazu budu asi zítra a napíše ho asi můj Honzík, neboť tam byl se mnou).

Jak jsem ve videu slibovala, tak tady je pár odkazů na moje oblíbené písničky na běhání a celkově cvičení. Při poslouchání těchto písniček vám to bude běhat úplně samo.

Tak to je pro dnešek ode mě všechno. Já jdu teď do posilovny a vy si koukejte jít takdy zacvičit :)

ANETA

Boyfriend tag - VIDEO

Moje lenost, vaše šance!

Změna počasí, z podzimní deprese do nadávání na kosu jak víte kde, na mne padla těžká lenost. Taková lenost to je velmi nemilá věc. Člověk s ní v průběhu roku tak nějak bojuje, ale pak se najednou, třeba náhodou někde v baru, společensky unaví a krom primáta visícího mu ráno za krkem ho přemůže i ta potvora lenost. Ono to s ní pak nikdy není lehké. Veškeré plány jdou stranou a místo, aby se člověk vzchopil a vyprášil ji, jak se patří, zůstane ležet a třeba jen tupě civí do zdi. A to je pak děsně rozčílen, když se musí zvednout a někam dopravit své pozadí, mračit se na všechny kolem v přetopené MHD, kde by i nomád padl horkem, aby si nakonec někde kydnul a odpočítával minuty, kdy už bude moct konečně domů a zase si lehnout. A když se cestou domů staví pro pár rohlíků na večeři, musí se prodrat davem lidí nakupujících dopředu na Vánoce či očekávající konec světa (alespoň to tak vypadá) a připadá si jak v kotli na koncertě Iron Maiden. Pak se konečně skácí na svou postel a druhý den vše pokračuje na novo. Ale jak se tak občas dívám kolem, nejsem v té lenosti sám, spíš ona sedí na našich obydlích jak mlžný opar smogu z tuhých paliv a člověk se jí nezbaví ani za cenu kofeinu, teinu a dalších povzbudivších alkaloidů.

A tak jsem se, pod tíhou lenosti, rozhodl, že jsem vám toho napsal již víc než byste i vy, ať již líní nebo nelíní mohli unést a protože Vás nechci před Vánoci zničit a strhat, aby se vás Ježíšek nelekl a stačil vám nadělit víc než fusekle a kousavý svetr, budete teď pro změnu psát vy mně. A aby to nedopadlo tak, že tady budu do Nového roku čekat, než sem někdo něco napíše, budu vás motivovat soutěží o nějakou tu voňavku (její foto jistě autorka blogu ráda někam umístí). Tu pak dámy jistě využijí a pánové (jestli sem nějaký zabloudí) ji mohou velice vhodně šoupnout pod stromeček a z toho jim pak budou plynout také jisté výhody, o kterých se jistě nemusím dlouze rozepisovat.

A abyste to měli lehké, nastolím i téma, o kterém si spolu budeme povídat. Nedávno jsme se totiž dostali na to, kdo je za co schopen utratit peníze, i když je zrovna nemá a utratí i ty poslední, co má na vlak. Z mých osobních průzkumů zatím vyplívá, že dámská populace je těžce promořena závislostí na čokoládě. U pánů je to horší. Pivo napadne jistě každého, ale je tomu doopravdy tak? U mě to platí dozajista, ale obecností tohoto si nejsem vůbec jistý. A proto by chtělo, aby sem nějaký ten chlap zabloudil. Takže dámy (až se tu taky vyzpovídáte) je třeba jít tomu štěstíčku naproti a tak, pokud máte nějakého toho svého nebo prostě nějakého po ruce, pošlete ho na tento blog, ať také popíše svou „závislost“ do komentářů a vyhraje vám voňavku a my tak máme širší spektrum výsledků.

Čili, do komentářů popište nějakou tou větou TU vaši věc, které nikdy neodoláte a musíte si ji koupit nebo jen dlouze prohlížet a nakonec koupit, pokaždé když jdete v obchodě okolo. Ze všech komentářů pak vylosujeme jednoho, kterému pak bude zaslána ona voňavka. A aby stihla do Vánoc přijít, losování a vyhodnocení výsledků proběhne dejme tomu 17. 12. 2012. Takže hezky pište a nestyďte se, nikdo vás tu soudit nebude :-P

Hodně štěstí!

J.V

Provoněné Vánoce - VIDEO

Dneska jsem měla opravdu vánoční náladu, takže jsem si ještě vytvořila malou vánoční výzdobu :).

Vážení, milí, nedocenění

Úvodem přijměte moji omluvu za to, že jsme si spolu delší čas jaksi nepovídali. Většině má písmenka určitě nechyběla, ba dokonce děkovali Bohům, že mě konečně uklidili někam do rohu pod prošoupaný koberec dějin, zašpiněný blátem věčnosti. Omyl! Vrátil jsem se. K všeobecné nevůli má nepřítomnost byla zapříčiněna technickou závadou mého psacího zařízení, a to prasklým pantem na levé straně, kteréžto mi zařídilo přes měsíc běhání a hlavně nemožnosti cokoliv jakkoliv sesmolit, jelikož si zařízení toto hovělo kdesi v prachu PC servisů, ze kterých mi v průměru po týdnu a půl zavolal technik, který náhodou o můj přístroj ve tmě zakopl, že mi nemohou pomoci, ale dají mi kontakt na jiný servis, kde mi ho už docela určitě opraví. A tak, když počítač opět skončil v mých láskyplných rukou, bylo tou dobou nakupeno spousta restů, školou počínaje a seriály konče, že se prostě časově absolutně nedalo nic jiného stihnout, což vnímavý a inteligentní čtenář, jako jsi třeba ty, prostě musí pochopit, akceptovat a omluvit. No a těm ostatním se člověk stejně nikdy nezavděčí, že?

A jelikož jsem tedy měl těmito událostmi zajištěno spoustu na pozorování, tak jsem ho plně využil. V Říjnu navíc opět odstartovalo nové kolo zápasu já vs. škola, kdy letos má soupeř nebývale vysokou šanci na K.O. už ve druhém kole, takže jsem byl společností vpuštěn mezi lid, s tím, že jsem musel slíbit, že nikoho nepokoušu a nebudu močit na veřejných prostranstvích a když už, tak si alespoň objevím křoví kde nespí parta bezdomovců. Tímto se mi naskytlo mnoho materiálu a zážitků, takže je o čem psát.

Asi tak před měsícem jsme vyrazili s autorkou tohoto krásného blogu na oběd a jelikož se jejich menza nachází co by kamenem dohodil a zbytek došel , od centra, bylo mi oznámeno, že se stavíme na nákup do nějakých obchodů poblíž. První v řadě byla drogerie. Když sem byl malý, slovo drogerie znamenalo obchůdek, kde byl k dostání šampón, pár čističů na koberec a lahvičky s lakem na nehty, vystavené pod skleněným pultem, u kterého se zároveň i platilo. Nejdelší možná akce v tomto typu zařízení, nemohla být delší než 10 minut, kdy se celý obchod dal projít čtyřikrát dokola. Držíc se matné vzpomínky naivního chlapce, říkal jsem si, že tato zastávka nebude problém. Zásadní chyba byla odhalena hned po rozjetí se samootevíracích skleněných dveří na fotobuňku. Před mým zkamenělým pohledem se rozprostřel prostor fotbalového stadionu, co hůř, zcela zaplněn zbožím. Zpočátku jsme postupovali rychle a tak vyvstala naděje, že jdeme pro něco konkrétního. Druhá zásadní chyba byla myšlenka, že i když jde žena do drogerie (a mám neblahé tušení, že nejen tam) pro něco konkrétního, neprohrabe ten zbytek. A tak, jako když v lese hledáte houby a pořád nic, když najednou uvidíte jeden hříbek, sehnete se k němu a v tu chvíli uvidíte desítky dalších všude okolo, uzřel jsem desítky až stovky žen takto se prohrabujících. Sem tam bylo možno zahlédnout nějakého muže. Ti ovšem popadli první sprcháč na slevě a rychle pryč. Druhý typ přítomných mužů pak sloužil jako držák košíku a věšák na svršky svých drahých poloviček. V jejich tvářích byste marně hledali nějaký výraz. Jednalo se spíš jen o tělesné schránky, jejichž duše poletovaly v nekonečných hlubinách hospodských píp, definovaných tak sladce mimo tento prostor a čas.

V tu dobu přerušila tok mých myšlenek zástava chůze. Byli jsme na místě. Obraz nástěnných svítících polic různých kosmetických značek se mi zařízl do paměti jak špatně ušité spodky do choulostivých míst. Tu se přihlásila ke slovu třetí chybná myšlenka, tedy: ,,To určitě nebude chtít procházet všechno“. V obavách, že mne ochranka vyvede za to, že v podlaze pode mnou je vystán dolík, jsem pomalu začal přecházet sem a tam. Pak už dokonce i prohlížet ony regály s kosmetikou. Nevím, jestli už jste si toho někdo všimnul, ale ve všech je to samý jen jinak zabalený!

Podívám sekolem sebe. Pánové, připomínající sochy na státním zámku Kuks, nehnutě stojí na svých pozicích, zahleděni nepřítomně v dál. Dámy vyvracejíc mojí tezi, neúnavně prohrabují jeden regál po druhém, poličku za poličkou, kalíšek za kalíškem. Otevřou, prohlédnou, napatlají na ruku, zašklebí se, zakroutí hlavou, zavřou a vrátí na místo. A tak pořád dokola. Pomalu začínám propadat zoufalství, když se dáváme znovu do pohybu, směrem k pokladně. Pocit úlevy se rozlíná mým tělem. S nadějí, že těchto čtyřicet minut nepadlo nazmar, platíme vybranou !jedinou! řasenku. Venku mne ovane letmý vánek a tak pomalu chytám druhý dech. Bohužel, na tramvaj se nejde. Míříme k dalšímu obchodu. Dveře se otevřou, brada padá k oblasti někde u kolen: ,,To jako, že zase drogerie!?“ Po průměrně dlouhém výkladu o tom, že ano, ale že jiná a že tu mají něco, co vedle nemají, a vedle mají tohle a to tu je moc drahý, se pomalu smiřuji s osudem. Nakonec, tady jsem byl alespoň užitečný, kdy po otázce: ,,Co myslíš, tohle nebo tohle?“ jsem ukázal na jeden ze dvou přinesených předmětů, nemajíc ani tucha o to, co to vlastně vůbec je. Když jsme se vymanili ze spárů této drogerie, přišla kýžená cesta na tramvaj. Znaven, ale s pocitem vítězství jsem kráčel ulicí k zastávce. U zastávky přišla na řadu poslední chyba dne. Řekl jsem si, že už to mám za sebou a těšil se na domů na sprchu, když zazněla věta: ,,Skočíme ještě tady do Rossmanna.“. Kdo se, na rozdíl ode mě vyzná, ví, že se jedná o další drogerii…


J.V