Tak se zase jednou zadařilo a zasedl jsem ke svému PC
s tím, že Vám opět něco inteligentního sdělím. Od mého posledního
vejšplechtu utekla už docela dlouhá doba a tak jste si mohli odpočinout, nabrat
spoustu sil a prožít kus časoprostoru svého bytí. Minimálně nám se toho semlela
spousta a i proto jsme byli tak dlouho po tvůrčí stránce impotentní. Po té
fyzické je naštěstí zatím všechno v pořádku nebo alespoň ještě ráno, když
jsem se naposled díval, bylo.
O
tématu mého dnešního vyprávění, jsem nemusel, na rozdíl od posledně, vůbec
dlouho přemýšlet. Totiž, jak už to tak občas bývá zvykem, přijeli jsme se
minulý týden podívat, z našeho školního působiště, domů. Bylo třeba okouknout
co nového, nafasovat zásoby jídla a oblečení a zkontrolovat zvířecí mazlíčky,
jestli jim něco nechybí, jsou-li dobře krmeni a zda-li si ještě pamatují naše
maličkosti a nebudou na nás vztekle útočit,
jako na vetřelce. Vše probíhalo podle plánu a s vidinou klidného
víkendu jsem pomalu zařizoval výše zmíněné záležitosti. A jelikož sobota
vypadala pro změnu sympaticky, rozhodl jsem se odzimovat kolo a vyrazit do
Jindřichova Hradce za provozovatelkou tohoto blogu. Vše probíhalo
v poklidném tempu, když dorazila SMS s obsahem, který vše změnil. Ten
den se totiž konal v útrobách jindřichohradeckého muzea sraz a povídání se
známou kosmetickou blogerkou Petrou (viz. Fotodokumentace). A proto, že jsem na
to výjimečně nezapomněl a počítal s tím, tohle mne z míry nevyvedlo.
Ovšem to, že začátek je v jednu hodinu a už je 12 a já mám ruce od oleje,
nefungující brzdy a hlavně prvních letošních 11 kilometrů na kole před sebou,
to už bylo horší. Naštěstí se brzdy podařilo opravit rychle (drhnutí rukou již
tak úspěšné nebylo) a mohl jsem konečně vyrazit s tím, že musím danou
vzdálenost zvládnout do půl hodiny. A protože jsem bojovník, zvládl jsem to za
25 minut a dokázal jsem dorazit včas. Jenže, přijel jsem přesně a to znamenalo,
že jediné co se před odchodem do kavárny stihlo udělat, bylo, zastrčení kola za
dveře a pár loků vody z kohoutku.
A tak jsme vyrazili. Má
přítelkyně společensky oděna, učesána, krásně namalována a já,
v propoceném triku s motivy nejlepší kapely světa - Iron Maiden,
rozcuchanými vlasy, rukama od šmíru a určitě vám nemusím dlouze vysvětlovat, že
deodorant, který v reklamě vydrží fungovat týden v jakémkoli počasí
za nejextrémnějších tělesných výkonů, mne úspěšně opustil někde v půli
krpálu do Políkna. Každopádně to mi v tu chvíli ještě nemohlo vadit,
protože jsem měl celkem starosti s hledáním dechu, kterému jsem svým
smrcujícím tempem ujel také. Po příchodu do areálu muzea, jsme objevili malé
dveře, které značily vchod do kavárny. Jako pravý gentleman jsem se do nich
vrhnul jako první a přede mnou se rozprostřela malá místnost s pár stolky
a pani obsluhující za barem a po levé straně s dveřmi do salónku, kde se
akce konala. Opět jsem se do nich tedy neohroženě vrhnul. Nevelká místnost plná
dívek, žen a dam okamžitě ztichla a ihned na mě spočinuly všechny páry
přítomných očí. Ostýchavě jsem se rozhlížel po místnosti a hledal nějaké další
zástupce mužského plemene. Moc nás tam ovšem věru nebylo. Když jsme si našli
volné židle, vydal jsem se sehnat nějaké to pití. Popíjejíc lahvový svijanský
máz jsem se pomalu začal aklimatizovat a hlavně pozorovat. A výsledek?
Představte si, všechny přítomné ženy, dívky a dámy byly namalovány tak, jak
jsem snad nikdy neviděl. Sdělujíc fascinující objev, že jsou namalovány lépe,
než kdyby měly jít na romantickou schůzku, dostalo se mi odpovědi, ať se
nedivím, že se ženy malují hlavně kvůli sobě. Já si ale myslím, že si hlavně
žádná nechtěla udělat ostudu a tak se všechny vytáhly.
Akce za chvíli začala a soudě
podle frmolu a živelných diskuzí se velice líbila. Nejen že každý dostal dárek
v podobě balíčku nějakého toho patláníčka (i mě byl nabídnut), ale zároveň
si další patláníčka a propriety s tím spojené mohl každý zakoupit u
speciálně připraveného stolu. K tomu všemu stoly, u kterých jsme seděli, obsahovaly
pohoštění ve formě zákusků a nějakého toho ovoce. Osobně jsem, po snědení
jednoho takového zákusku, dostal chuť na tlačenku nebo něco od masa, ale pak mi
došlo, že to holkám moc nejede, zvlášť v těchhle kombinacích a tak jsem se
pustil do banánů. A protože se manželé pořádajících blogerek o vše řádně
starali, doplňovali a vysvětlovali, vše probíhalo velice příjemně i díky vkusně
zvolenému prostředí. A když k tomu přidáte i to, že pořádající byli
zároveň i naprosto ochotní, vstřícní a milí lidé (o což jde především), nebylo
si opravdu na co stěžovat. I když má znalost kosmetiky končí u šampónu,
sprchového gelu, deodorantu, hřebenu, zubní pasty s kartáčkem a vody,
celou akci jsem si náramně užil a i když jdou tyhle věci mimo mne, mohl jsem
alespoň s půllitrem piva zevlovat po areálu muzea a prohlížet si vystavené
obrazy a fotografie.
Čili, pokud budete mít možnost
někdy takovouhle akci navštívit (a věřím, že budou i další) a kosmetika vás
alespoň trochu zajímá, neváhejte a vydejte se tam. Nejen že si něco odnesete,
ale určitě si i zajímavě popovídáte a minimálně si užijete odpoledne. A když
s sebou vezmete i svou drahou polovičku tím líp, alespoň bude s kým
zlobit.
J.V
