Provoněné Vánoce - VIDEO

Dneska jsem měla opravdu vánoční náladu, takže jsem si ještě vytvořila malou vánoční výzdobu :).

Vážení, milí, nedocenění

Úvodem přijměte moji omluvu za to, že jsme si spolu delší čas jaksi nepovídali. Většině má písmenka určitě nechyběla, ba dokonce děkovali Bohům, že mě konečně uklidili někam do rohu pod prošoupaný koberec dějin, zašpiněný blátem věčnosti. Omyl! Vrátil jsem se. K všeobecné nevůli má nepřítomnost byla zapříčiněna technickou závadou mého psacího zařízení, a to prasklým pantem na levé straně, kteréžto mi zařídilo přes měsíc běhání a hlavně nemožnosti cokoliv jakkoliv sesmolit, jelikož si zařízení toto hovělo kdesi v prachu PC servisů, ze kterých mi v průměru po týdnu a půl zavolal technik, který náhodou o můj přístroj ve tmě zakopl, že mi nemohou pomoci, ale dají mi kontakt na jiný servis, kde mi ho už docela určitě opraví. A tak, když počítač opět skončil v mých láskyplných rukou, bylo tou dobou nakupeno spousta restů, školou počínaje a seriály konče, že se prostě časově absolutně nedalo nic jiného stihnout, což vnímavý a inteligentní čtenář, jako jsi třeba ty, prostě musí pochopit, akceptovat a omluvit. No a těm ostatním se člověk stejně nikdy nezavděčí, že?

A jelikož jsem tedy měl těmito událostmi zajištěno spoustu na pozorování, tak jsem ho plně využil. V Říjnu navíc opět odstartovalo nové kolo zápasu já vs. škola, kdy letos má soupeř nebývale vysokou šanci na K.O. už ve druhém kole, takže jsem byl společností vpuštěn mezi lid, s tím, že jsem musel slíbit, že nikoho nepokoušu a nebudu močit na veřejných prostranstvích a když už, tak si alespoň objevím křoví kde nespí parta bezdomovců. Tímto se mi naskytlo mnoho materiálu a zážitků, takže je o čem psát.

Asi tak před měsícem jsme vyrazili s autorkou tohoto krásného blogu na oběd a jelikož se jejich menza nachází co by kamenem dohodil a zbytek došel , od centra, bylo mi oznámeno, že se stavíme na nákup do nějakých obchodů poblíž. První v řadě byla drogerie. Když sem byl malý, slovo drogerie znamenalo obchůdek, kde byl k dostání šampón, pár čističů na koberec a lahvičky s lakem na nehty, vystavené pod skleněným pultem, u kterého se zároveň i platilo. Nejdelší možná akce v tomto typu zařízení, nemohla být delší než 10 minut, kdy se celý obchod dal projít čtyřikrát dokola. Držíc se matné vzpomínky naivního chlapce, říkal jsem si, že tato zastávka nebude problém. Zásadní chyba byla odhalena hned po rozjetí se samootevíracích skleněných dveří na fotobuňku. Před mým zkamenělým pohledem se rozprostřel prostor fotbalového stadionu, co hůř, zcela zaplněn zbožím. Zpočátku jsme postupovali rychle a tak vyvstala naděje, že jdeme pro něco konkrétního. Druhá zásadní chyba byla myšlenka, že i když jde žena do drogerie (a mám neblahé tušení, že nejen tam) pro něco konkrétního, neprohrabe ten zbytek. A tak, jako když v lese hledáte houby a pořád nic, když najednou uvidíte jeden hříbek, sehnete se k němu a v tu chvíli uvidíte desítky dalších všude okolo, uzřel jsem desítky až stovky žen takto se prohrabujících. Sem tam bylo možno zahlédnout nějakého muže. Ti ovšem popadli první sprcháč na slevě a rychle pryč. Druhý typ přítomných mužů pak sloužil jako držák košíku a věšák na svršky svých drahých poloviček. V jejich tvářích byste marně hledali nějaký výraz. Jednalo se spíš jen o tělesné schránky, jejichž duše poletovaly v nekonečných hlubinách hospodských píp, definovaných tak sladce mimo tento prostor a čas.

V tu dobu přerušila tok mých myšlenek zástava chůze. Byli jsme na místě. Obraz nástěnných svítících polic různých kosmetických značek se mi zařízl do paměti jak špatně ušité spodky do choulostivých míst. Tu se přihlásila ke slovu třetí chybná myšlenka, tedy: ,,To určitě nebude chtít procházet všechno“. V obavách, že mne ochranka vyvede za to, že v podlaze pode mnou je vystán dolík, jsem pomalu začal přecházet sem a tam. Pak už dokonce i prohlížet ony regály s kosmetikou. Nevím, jestli už jste si toho někdo všimnul, ale ve všech je to samý jen jinak zabalený!

Podívám sekolem sebe. Pánové, připomínající sochy na státním zámku Kuks, nehnutě stojí na svých pozicích, zahleděni nepřítomně v dál. Dámy vyvracejíc mojí tezi, neúnavně prohrabují jeden regál po druhém, poličku za poličkou, kalíšek za kalíškem. Otevřou, prohlédnou, napatlají na ruku, zašklebí se, zakroutí hlavou, zavřou a vrátí na místo. A tak pořád dokola. Pomalu začínám propadat zoufalství, když se dáváme znovu do pohybu, směrem k pokladně. Pocit úlevy se rozlíná mým tělem. S nadějí, že těchto čtyřicet minut nepadlo nazmar, platíme vybranou !jedinou! řasenku. Venku mne ovane letmý vánek a tak pomalu chytám druhý dech. Bohužel, na tramvaj se nejde. Míříme k dalšímu obchodu. Dveře se otevřou, brada padá k oblasti někde u kolen: ,,To jako, že zase drogerie!?“ Po průměrně dlouhém výkladu o tom, že ano, ale že jiná a že tu mají něco, co vedle nemají, a vedle mají tohle a to tu je moc drahý, se pomalu smiřuji s osudem. Nakonec, tady jsem byl alespoň užitečný, kdy po otázce: ,,Co myslíš, tohle nebo tohle?“ jsem ukázal na jeden ze dvou přinesených předmětů, nemajíc ani tucha o to, co to vlastně vůbec je. Když jsme se vymanili ze spárů této drogerie, přišla kýžená cesta na tramvaj. Znaven, ale s pocitem vítězství jsem kráčel ulicí k zastávce. U zastávky přišla na řadu poslední chyba dne. Řekl jsem si, že už to mám za sebou a těšil se na domů na sprchu, když zazněla věta: ,,Skočíme ještě tady do Rossmanna.“. Kdo se, na rozdíl ode mě vyzná, ví, že se jedná o další drogerii…


J.V